Myslánka

6. února 2011 v 17:32 | Nara |  Harry Potter Povídky
Harry Potter FanFiction
Co když Harry spatřil v 5. ročníku ve Snapeově myslánce něco docela jiného, než svého otce? Co když spatřil hádku svojí matky a Snapea a dozvěděl se tak tajemství, které nechtěl nikdy slyšet?



Utíkal prázdnými chodbami Bradavického hradu. Zrychleně dýchal, nedbaje na hluk svých kroků, které se s ozvěnou rozléhaly v nočním tichu. Nevnímal, kde je, kudy prchá, neměl cíl. Mozek mu ovládal naprostý zmatek. Přál si jen utéct od té kruté pravdy, od slov, které mu rezonovaly v uších, od obrazů, jenž zahlédl. Být co nejdál od sklepení, od Snapeova kabinetu a od té nešťastné Myslánky.
Před očima měl stále tvář svojí matky a její zelené oči plné slz. Její zoufalý hlas…

"Pottere!"
Naprosto rozzuřený Snape ho chytil za ruku a odhodil ho k protější zdi. Harrymu se zatmělo před očima, jak se setkal hlavou s kamennou stěnou. Jak je tohle možné? Ta vzpomínka nemohla být pravá.
"Jak se opovažujete! Vaše drzost opravdu nezná hranic!"

"Severusi, vyslechni mě." Zašeptala Lily a položila mu ruku na rameno. "Prosím, podívej se na mě. Je mi líto, že to že to takhle dopadlo."

Nepříčetný Snape zhluboka dýchal a blížil se opět k Harrymu. Ten se dezorientovaně opřel o stěnu a se strachem pohlédl na profesora. Takhle vytočeného ho v životě neviděl a obával se, čeho je bývalý Smrtijed ve vzteku schopný.
"Já jsem ne-ne… "
"Mlčte!" Rozkázal Snape. "Nechci nic slyšet!"

"Postaráš se o jeho bezpečí? Ochráníš ho, pokud nepřežiji? Severusi, uděláš to kvůli mně, kvůli nám?"

"Nyní jste ale zašel až příliž daleko, Pottere. Buďte si jist, že ponesete následky."
Sklonil se nad ním a chytil ho za límec u košile. Harry spatřil v jeho očích podivný lesk, čistou nenávist. Hmatatelně cítil hrozbu, sálající z jeho pohledu. Ten muž ho musel nesnášet až do morku kostí. Harry byl naprosto neschopný pohybu, panika a zmatek ze shlédnuté vzpomínky ho dočista ovládly.

"Severusi, slib mi to." Po tvářích jí tekly slzy. "Je… je to přece tvůj syn."

Hleděli si do očí snad několik minut, naprosto nehnutě, ticho přerušoval jen přerývaný dech. Jako by se svět zastavil.
Pak se Snape náhle narovnal, pustil ho a poodešel ke svému stolu. Rukama se opřel o psací desku a dlouhými nádechy se uklidňoval.
Harry na nic nečekal a rozeběhl se ke dveřím a potom pryč ze sklepení.
"Pottre!" slyšel ještě, jak za ním Snape zavolal.

"Harry je tvůj syn. Tvůj syn."

Míjel učebny a poschodí, krok za krokem, běžel stále dál. Překonal by klidně celé míle, jen kdyby ho ten hlas přestal mučit.

"Harry je tvůj syn."

Chlapec si přitiskl ruce k uším, ve snaze odehnat ta slova, důvod jeho vnitřního chaosu. Stejně jako útěk to ale nepomohlo. Pomalu se zastavil.
Nacházel se asi ve čtvrtém patře hradu. Bylo už dávno po večerce, i obrazy na stěnách v klidu podřimovaly. V Bradavicích panovalo ticho a klid.
"Určitě to není pravda." zašeptal si pro sebe. Nechtěl nad tím přemýšlet, nejraději by ignoroval celý dnešní večer. Nemohl ale svůj mozek donutit zabývat se něčím jiným.
Jeho rodiče se přeci milovali. Tak jak by to mohlo být možné? A Snape ho nenáviděl. Proč by někdo nesnášel vlastního syna? Nemohl být jeho otec. Prostě nemohl.
Opřel se zády o stěnu a pomalu se po ní svezl na zem. Dlouho hleděl před sebe.
Proč se musí vždycky jeho život převrátit naruby? Copak nemůže mít klid? Nemůže prožít jeden normální rok? Jak je možné, že jeden okamžik může všechno od základů změnit?
"Sakra!" vykřikl naštvaně, nevšímaje si nespokojeného mumlání probuzeného obrazu.
Dostal na Snapea vztek. Za jeho chování, za věčné urážky, za všechno co kdy zavinil. Nejraději by se vrátil do sklepení a vyřval na Snapea všechnu tu frustraci. Jak si dovoluje, takhle vkráčez do jeho života a obrátit ho naruby? Uvědomil si ale, že to on sám se přeci podíval do myslánky.
Potřásl hlavou a zhluboka se nadechl. Věděl, že tohle by rozhodně nic nevyřešilo. Musel se vzpamatovat. Nenechá nikoho, aby ho takhle rozhodil. Nemohl utíkat, to přece neměl v povaze. Nedovolí Snapeovi, aby měl nad ním jakýkoli vliv. Byl to jen další problém, nic víc. V životě už stál před horšími věcmi, tak proč se náhle cítil tak ztracen? Proč cítil takovou zradu? Kdo všechno o tom ještě věděl, kdo mu lhal do očí? Jak se to vůbec mohlo stát? Tolik otázek...
Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Ponořen do myšlenek úplně zapomněl na čas. Možnost, že by ho našel Filch se zdála najednou tak nepodstatná a bezvýznamná.
Vstal a pomalým krokem se vydal do Nebelvírské věže, s jasným rozhodnutím. Bude předstírat, že se nic nestalo.
Neuvědomoal si, že chtěl jen co nejdál odehnat bolestnou, krutou pravdu, že má možná žijícího rodiče; který s ním ovšem nikdy nebude chtít mít nic společného.
Už nikdy to nebude jako dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama