Úplněk

8. ledna 2011 v 9:56 | Nara |  Harry Potter Povídky
Harry Potter FanFiction
Co asi cítil Remus, když jako jedenáctiletý kluk prožíval své přeměny v Chroptící chýši?


Snášel se soumrak. Slunce se neúprosně rychle schovávalo za obzor a končilo tak svou celodenní pouť po obloze. Poslední paprsky se loučily s příjemným červnovým dnem a ukládaly ke spánku poslední denní tvory. Ptáci přestali prozpěvovat a vraceli se do svých hnízd a nad usínajícím krajem se rozprostřelo ticho. Jen příjemný vlahý vánek pohupoval větvemi stromů a šumění jejich listů ukolébalo všechny k spánku. Teď ožíval noční svět, šelmy a temná stvoření se pomalu plížila ve stínech ze svých doupat, pod studeným svitem měsíce v úplňku.

Seděl v koutě a krčil se. Nevnímal atmosféru letního večera plného pohody, neslyšel volání stromů, nezavíral oči v měkké posteli jako jeho spolužáci. Jeho mysl teď byla plna strachu a obav z přicházející noci. Nikdy nebyl jako ostatní, i když si to tak moc přál. Vždycky byl jiný, vždy se lišil, už od útlého věku sužován prokletím.
Jeho pohled směřoval k malému oknu na protější stěně a upřeně pozoroval prodlužující se stíny. Jak moc je chtěl zadržet, zastavit čas nebo ho alespoň přetočit, aby dnešní noc byla už za ním. Nezajímal se o to, že za další měsíc by stejně přišla další přeměna a další utrpení. Pro něj byla nejdůležitější přítomnost.
Klepal se, cítil se tak osamělý. V tuto chvíli mu nikdo nemohl pomoci, nikdo ho nemohl chytit za ruku a zašeptat, že v tom není sám, že vše bude dobré. Že zase přijde ráno, i když to v tuto chvíli vypadá beznadějně.
Na obloze se oblevily první hvězdy, jako poslové svého krutého pána. Jejich svit definitivně oznamoval příchod měsíce, jeho největšího strachu, viníka jeho nočních můr.
To čekání bylo nejhorší. Nemohl nic dělat, jen sedět a čekat. Chtěl by zapomenout na tu bezmoc a na vědomí, že ať se bude snažit sebevíc, ať bude proti prokletí bojovat sebe líp, neuspěje. Nikdy. Vždy ho ta síla přemůže.
Po tváři mu sklouzly dvě slzy. Už to prožil tolikrát, že by si mohl zvyknout, přijmout tu bolest do svého života. On ale věděl, že na tohle si nezvykne nikdy. Na bolest se zvyknout nedá.
On jí ale rozhodně nepodlehne.
Rázně si setřel slzy z tváře a postavil se. Cítil v sobě veliké napětí, už brzy tomu bude opět čelit. On se ale nikdy nevzdá, nepoddá se pocitům zoufalství.
Přešel k okénku a podíval se vzhůru. Srdce se mu rozbušilo, jak mu tvář osvítily zpoza mraků nad obzorem první paprsky.
Ten pohled nikdy nedostane ze své paměti, věděl, že jej bude pronásledovat do konce života -
a pak začala bolest pomalu sílit. Svezl se na podlahu. Jeho tělo se začalo zmítat a měnit, kosti a šlachy se prodlužovaly - a jeho lidská mysl, přemožena tou vlčí, postupně ustupovala do pozadí.

Měsíc pomalu stoupal vzhůru. Ledová zář se rozlévala po kopcích a odrážela se od hladiny klidného jezera. Pán hvězd plul vznešeně po noční obloze, tu a tam zahalován drobnými mraky a bdící nad nočním klidem - a naprosto lhostejný k zoufalému vytí vlkodlaka dole na zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama